Matthieu Ricard: Kniha o štěstí
Moudrý člověk se od obyčejných lidí liší schopností prokazovat ničím nepodmíněnou lásku všem, kteří trpí, dělat vše pro zmírnění jejich bolesti a přitom si uchovat svůj pohled na život nedotčený. Zásadní je být k dispozici druhým a nepropadat zoufalství ani v případě, že přirozené události života a smrti jdou dál svou cestou.
Soucit, samotný projev skutečnosti, že nám blaho druhých bytostí není lhostejné, je totiž spjat s jinými pozitivními emocemi jako radost nebo nadšení. To potvrzuje závěry psychologů, podle nichž vykazují v rámci určité populace největší spokojenost se svým životem ti jedinci, kterým zároveň nejvíce záleží na cizím dobru.
Zásadní je pochopit, že úsilím o štěstí druhých usilujeme i o štěstí vlastní – osíváme-li pšeničné pole, je naším cílem sklidit pšenici, bez větší námahy přitom však získáváme i slámu a otruby.
Hluboké utrpení nám může otevřít mysl a srdce a i nás samotné může otevřít druhým lidem. Utrpení může být mimořádně poučné a lze si díky němu uvědomit, že mnohé z našich běžných starostí jsou v podstatě povrchní, že čas plyne nezvratným způsobem, že jsme ve své podstatě křehcí, a především: že vše opravdu důležité se nachází v našem nitru.
Dobrý skutek přináší nám nebo jiným lidem opravdové blaho. Ve vztahu k druhým je pro každý skutek směrodatný jeho podnět, tedy to, zda na jeho počátku stála vůle škodit či prospívat. Působit utrpení jiným totiž znamená vytvářet utrpení v přítomném okamžiku nebo dlouhodobějším výhledu i své vlastní osobě, zatímco usilování o cizí štěstí je v konečném důsledku tou nejlepší cestou, jak si jej zajistit i pro sebe.
|